Noční setkání
24.7.2007 17:27
Je to ještě téměř nedávno, co jsem šla jednoho letního večera v doprovodu pár svých přátel z kina a měla jsem tu čest setkat se tváří v tvář s upírem…
Téměř přesně si vzpomínám, že to byla premiéra historického velkofilmu Gladiator a celé kino se slzami v očích sledovalo plátno. Po filmu, který končil okolo 20 hodiny večer, jsme ještě všichni společně zašli do nějakého večerního podniku prodiskutovat své dojmy a trochu se pobavit. O tři nebo čtyři hodiny později jsme se rozloučili a každý šel svou cestou domů. Osaměla jsem. Domu jsem to pěšky měla docela daleko, takže jsem se radši rozhodla jet autobusem. Loudavým krokem jsem se vydala na zastávku…
Byla tichá noc rušená pouze zvukem aut, která sem tam projížděla po silnici kousek od ulice, po které jsem šla. Když jsem dorazila k zastávce, byla prázdná. Po chvíli přijel autobus, nastoupila jsem a sedla si kousek za řidiče. Uvnitř bylo jen pár lidí - obyčejných, žádný z nich neupoutal mou pozornost, až na jednoho. Seděl sám až úplně na poslední sedačce, izolovaný od ostatních. Byl celý v černém s dlouhým kabátem a delšími havraními vlasy, které obklopovaly bledý obličej. Jeho výraz byl vážný, v tváři nepohnul ani brvou, jak uměl ovládat svou mimiku. Nenápadně si prohlížel jednoho cestujícího po druhém stále stejně vážným pohledem. Měl temný, až hrůzu přinášející pohled, jakmile se naše oči setkaly, projel mi mráz po zádech. Stalo se tak jen jednou. Víckrát jsem na něho už nepohlédla. Ani ostatní nesnesli jeho pohled a odvraceli zrak jinam, takový měl respekt. Měla jsem z něho zvláštní dojem, ani špatný, ani dobrý, prostě zvláštní.
Cestující jeden po druhém vystupovali, až jsem uvnitř zůstala jen já a on. Měla jsem z toho špatný pocit, jeho přítomnost na mě děsivě působila. Začínala jsem mít strach. Konečně se blížila stanice, kde jsem vystupovala. Rychle jsem opustila prostor bez jediného pohledu na něho. Byla jsem pryč, autobus se pomalu rozjížděl dál a mě to nedalo, něco mě nutilo se ohlédnout. Pohlédla jsem na zadní sedačku, ale byla prázdná, on tam nebyl, byl pryč.
Zděsila jsem se a rychlým krokem, skoro během, jsem procházela ulicí domů. Zdálo se mi, že za sebou slyším kroky, hned jsem se otočila a pohlédla za sebe, ale nikdo tam nebyl. Každou chvíli se to opakovalo, začalo to působit na mou psychiku. Hrůza ovládla mou mysl tak, že jsem nebyla schopna odlišit realitu od smyšlených představ, až jsem zpanikařila a rozeběhla se. Kroky za mnou nabíraly na zvučnosti a blížily se, slyšela jsem je stále silněji a silněji. Zrychlila jsem, co to šlo, a stále se ohlížela za sebe, ale nic. Náhle se přede mnou objevil on a upřeně se mi díval přímo do očí. Nebyla jsem schopná ze sebe vydat jedinou hlásku, ve zlomku vteřiny mi zabodl své špičáky do krku a začal pít mou krev. Ani to moc nebolelo, jen malou chvíli. Cítila jsem, jak jsem slabší a slabší, jak mě pomalu opouští všechna životní energie. Náhlé horko, které pohltilo celé mé tělo vystřídal po chvíli krutý štípavý chlad. Pomalu jsem přestávala cítit prsty u nohou, u rukou, pak celá chodidla, nohy a za chvíli jsem byla téměř bez citu. Bezvládně jsem klesla k zemi a zůstala nehybně ležet. Byla jsem zkoprnělá a úplně bezmocná, byla jsem však stále při vědomí. On nedělal nic, jen si mě zkoumavě prohlížel, ten jeho pohled mě probodával duši, do které nejspíš nahlížel a zkoumal každou její skulinku. Ta chvíle mi připadala dlouhá jako věčnost, i když ve skutečnosti trvala pouhých pár minut. Pak promluvil, jeho hlas protrhl hrobové ticho, které před tím rušil jen zpomalující se tlukot mého srdce, který jsem vnímala stále slaběji a slaběji: "Chceš žít?" položil mi jednoduchou otázku, na kterou byla stejně jednoduchá odpověď: "Ano, chci! Chci žít!!!" Chtěla jsem vykřiknout, ale byla jsem schopna jen tichého chroptění. Nevěděla jsem co se mnou bude, když se tak rozhodnu, vlastně jsem o tom ani nepřemýšlela… "Chci žít." To bylo pro mě v tu chvíli rozhodující. "Tak se ze mě napij" řekl stroze, sklonil se ke mně a napřáhl svou ruku. "Tak pij," zopakoval svůj rozkaz a já uposlechla. Stačilo jen pár kapek krve, které mi daroval, a pak zmizel ve tmě.
Zůstala jsem dál nehybně ležet, ohromená vším tím, co se právě stalo, nebyla jsem schopná ničeho. Ještě nezačalo ani svítat, ale já už to podvědomě cítila, věděla jsem, že musím domů. Sebrala jsem všechny své síly a pokusila se zvednout. Povedlo se. Pak jsem šouravým krokem došla domů. Měla jsem strašný hlad. Spořádala jsem téměř vše, co bylo v ledničce, ale nepomáhalo to, stále jsem se cítila hladová. Začínalo svítat, první sluneční paprsky pronikaly okny do pokoje a na mou tvář. Byly mi nepříjemné. Pálily víc, mnohem víc, než kdykoliv před tím. Zatáhla jsem závěsy, zamkla dveře pokoje a šla si lehnout. Byla jsem unavená, jakoby přicházela místo rána noc. Okolo deváté večer jsem se vzbudila. Doma byla celá rodina, mladší bráška, mamka s taťkou. Slyšela jsem, jak brácha klepe na dveře a ptá se, jestli si s ním nepůjdu hrát. Nešla jsem, počkala jsem, až všichni usnou, a potom jsem se vydala hledat něco dalšího k snědku, protože jsem měla hlad čím dál tím větší. Nic ho nedokázalo zahnat. Jedla jsem, ale stále jsem pociťovala hlad, pila jsem, ale stále jsem byla žíznivá. Přežívala jsem takhle několik týdnů, byla jsem bledá a zesláblá. Pak jsem ale uviděla bratrovu malou bílou myšku, dostala jsem na ni, pro mě tenkrát nepochopitelnou chuť, chuť, která se nedala ovládnout. Otevřela mi oči. Náhle jsem pociťovala částečné zasycení. Vydala jsem se ven do ulic na malou noční procházku. Opět bylo ticho, ničím nerušené, ani pes si netroufnul štěknout. Nad ztichlou krajinou visel chladný bledý kulatý měsíc, který mi dodával sílu a energii. Cítila jsem, jak se mi zbystřují smysly. Sebemenší zatřepání křídel noční můry mi připadalo hlučné a můj čich rozpoznal každou vůni, kterou přivál noční vánek.
Navečer znovu přišel bráška a brečel, že se mu ztratila myš. Litovala jsem ho a pozvala ho k sobě do pokoje. Zamkla jsem.
"Co jsem to jen udělala…?" proklínala jsem se. "Jak se to jen mohl stát…?" Když ale ta chuť se nedala nijak ovládnout a hlad k tomu jen přispěl. Nenáviděla jsem se za to a z hrůzy, abych nevysála i rodiče, jsem pláchla z domu.
Nějaký čas jsem se potloukala po městě. Přes den jsem spala v opuštěných rozbořených domech, abych se skryla před sluncem, večer jsem procházela ulicemi a hledala něco k snědku. Dlouho jsem takhle přežívala bez duše, stále stejná, ačkoli svět se měnil. Už jsem nechtěla být sama a vzpomínka na rodiče se vracela každou noc.
Nechtěla jsem zabíjet, hnusilo se mi to, ale i přes to jsem to dělala, jako by mě k tomu nutil nějaký pud. Časem jsem si zvykla a začalo mě to bavit, vždyť konec konců, už jsem bez toho nemohla žít.
24.7.2007 17:27
Je to ještě téměř nedávno, co jsem šla jednoho letního večera v doprovodu pár svých přátel z kina a měla jsem tu čest setkat se tváří v tvář s upírem…
Téměř přesně si vzpomínám, že to byla premiéra historického velkofilmu Gladiator a celé kino se slzami v očích sledovalo plátno. Po filmu, který končil okolo 20 hodiny večer, jsme ještě všichni společně zašli do nějakého večerního podniku prodiskutovat své dojmy a trochu se pobavit. O tři nebo čtyři hodiny později jsme se rozloučili a každý šel svou cestou domů. Osaměla jsem. Domu jsem to pěšky měla docela daleko, takže jsem se radši rozhodla jet autobusem. Loudavým krokem jsem se vydala na zastávku…
Byla tichá noc rušená pouze zvukem aut, která sem tam projížděla po silnici kousek od ulice, po které jsem šla. Když jsem dorazila k zastávce, byla prázdná. Po chvíli přijel autobus, nastoupila jsem a sedla si kousek za řidiče. Uvnitř bylo jen pár lidí - obyčejných, žádný z nich neupoutal mou pozornost, až na jednoho. Seděl sám až úplně na poslední sedačce, izolovaný od ostatních. Byl celý v černém s dlouhým kabátem a delšími havraními vlasy, které obklopovaly bledý obličej. Jeho výraz byl vážný, v tváři nepohnul ani brvou, jak uměl ovládat svou mimiku. Nenápadně si prohlížel jednoho cestujícího po druhém stále stejně vážným pohledem. Měl temný, až hrůzu přinášející pohled, jakmile se naše oči setkaly, projel mi mráz po zádech. Stalo se tak jen jednou. Víckrát jsem na něho už nepohlédla. Ani ostatní nesnesli jeho pohled a odvraceli zrak jinam, takový měl respekt. Měla jsem z něho zvláštní dojem, ani špatný, ani dobrý, prostě zvláštní.
Cestující jeden po druhém vystupovali, až jsem uvnitř zůstala jen já a on. Měla jsem z toho špatný pocit, jeho přítomnost na mě děsivě působila. Začínala jsem mít strach. Konečně se blížila stanice, kde jsem vystupovala. Rychle jsem opustila prostor bez jediného pohledu na něho. Byla jsem pryč, autobus se pomalu rozjížděl dál a mě to nedalo, něco mě nutilo se ohlédnout. Pohlédla jsem na zadní sedačku, ale byla prázdná, on tam nebyl, byl pryč.
Zděsila jsem se a rychlým krokem, skoro během, jsem procházela ulicí domů. Zdálo se mi, že za sebou slyším kroky, hned jsem se otočila a pohlédla za sebe, ale nikdo tam nebyl. Každou chvíli se to opakovalo, začalo to působit na mou psychiku. Hrůza ovládla mou mysl tak, že jsem nebyla schopna odlišit realitu od smyšlených představ, až jsem zpanikařila a rozeběhla se. Kroky za mnou nabíraly na zvučnosti a blížily se, slyšela jsem je stále silněji a silněji. Zrychlila jsem, co to šlo, a stále se ohlížela za sebe, ale nic. Náhle se přede mnou objevil on a upřeně se mi díval přímo do očí. Nebyla jsem schopná ze sebe vydat jedinou hlásku, ve zlomku vteřiny mi zabodl své špičáky do krku a začal pít mou krev. Ani to moc nebolelo, jen malou chvíli. Cítila jsem, jak jsem slabší a slabší, jak mě pomalu opouští všechna životní energie. Náhlé horko, které pohltilo celé mé tělo vystřídal po chvíli krutý štípavý chlad. Pomalu jsem přestávala cítit prsty u nohou, u rukou, pak celá chodidla, nohy a za chvíli jsem byla téměř bez citu. Bezvládně jsem klesla k zemi a zůstala nehybně ležet. Byla jsem zkoprnělá a úplně bezmocná, byla jsem však stále při vědomí. On nedělal nic, jen si mě zkoumavě prohlížel, ten jeho pohled mě probodával duši, do které nejspíš nahlížel a zkoumal každou její skulinku. Ta chvíle mi připadala dlouhá jako věčnost, i když ve skutečnosti trvala pouhých pár minut. Pak promluvil, jeho hlas protrhl hrobové ticho, které před tím rušil jen zpomalující se tlukot mého srdce, který jsem vnímala stále slaběji a slaběji: "Chceš žít?" položil mi jednoduchou otázku, na kterou byla stejně jednoduchá odpověď: "Ano, chci! Chci žít!!!" Chtěla jsem vykřiknout, ale byla jsem schopna jen tichého chroptění. Nevěděla jsem co se mnou bude, když se tak rozhodnu, vlastně jsem o tom ani nepřemýšlela… "Chci žít." To bylo pro mě v tu chvíli rozhodující. "Tak se ze mě napij" řekl stroze, sklonil se ke mně a napřáhl svou ruku. "Tak pij," zopakoval svůj rozkaz a já uposlechla. Stačilo jen pár kapek krve, které mi daroval, a pak zmizel ve tmě.
Zůstala jsem dál nehybně ležet, ohromená vším tím, co se právě stalo, nebyla jsem schopná ničeho. Ještě nezačalo ani svítat, ale já už to podvědomě cítila, věděla jsem, že musím domů. Sebrala jsem všechny své síly a pokusila se zvednout. Povedlo se. Pak jsem šouravým krokem došla domů. Měla jsem strašný hlad. Spořádala jsem téměř vše, co bylo v ledničce, ale nepomáhalo to, stále jsem se cítila hladová. Začínalo svítat, první sluneční paprsky pronikaly okny do pokoje a na mou tvář. Byly mi nepříjemné. Pálily víc, mnohem víc, než kdykoliv před tím. Zatáhla jsem závěsy, zamkla dveře pokoje a šla si lehnout. Byla jsem unavená, jakoby přicházela místo rána noc. Okolo deváté večer jsem se vzbudila. Doma byla celá rodina, mladší bráška, mamka s taťkou. Slyšela jsem, jak brácha klepe na dveře a ptá se, jestli si s ním nepůjdu hrát. Nešla jsem, počkala jsem, až všichni usnou, a potom jsem se vydala hledat něco dalšího k snědku, protože jsem měla hlad čím dál tím větší. Nic ho nedokázalo zahnat. Jedla jsem, ale stále jsem pociťovala hlad, pila jsem, ale stále jsem byla žíznivá. Přežívala jsem takhle několik týdnů, byla jsem bledá a zesláblá. Pak jsem ale uviděla bratrovu malou bílou myšku, dostala jsem na ni, pro mě tenkrát nepochopitelnou chuť, chuť, která se nedala ovládnout. Otevřela mi oči. Náhle jsem pociťovala částečné zasycení. Vydala jsem se ven do ulic na malou noční procházku. Opět bylo ticho, ničím nerušené, ani pes si netroufnul štěknout. Nad ztichlou krajinou visel chladný bledý kulatý měsíc, který mi dodával sílu a energii. Cítila jsem, jak se mi zbystřují smysly. Sebemenší zatřepání křídel noční můry mi připadalo hlučné a můj čich rozpoznal každou vůni, kterou přivál noční vánek.
Navečer znovu přišel bráška a brečel, že se mu ztratila myš. Litovala jsem ho a pozvala ho k sobě do pokoje. Zamkla jsem.
"Co jsem to jen udělala…?" proklínala jsem se. "Jak se to jen mohl stát…?" Když ale ta chuť se nedala nijak ovládnout a hlad k tomu jen přispěl. Nenáviděla jsem se za to a z hrůzy, abych nevysála i rodiče, jsem pláchla z domu.
Nějaký čas jsem se potloukala po městě. Přes den jsem spala v opuštěných rozbořených domech, abych se skryla před sluncem, večer jsem procházela ulicemi a hledala něco k snědku. Dlouho jsem takhle přežívala bez duše, stále stejná, ačkoli svět se měnil. Už jsem nechtěla být sama a vzpomínka na rodiče se vracela každou noc.
Nechtěla jsem zabíjet, hnusilo se mi to, ale i přes to jsem to dělala, jako by mě k tomu nutil nějaký pud. Časem jsem si zvykla a začalo mě to bavit, vždyť konec konců, už jsem bez toho nemohla žít.
bitva na nočním hřbitově
24.7.2007 17:46
,,No snad nebude pršet?!" řekl Dan nakvašeně, když spatřil jak se nad korunami stromů zatahují oblaka. ,,Sakra, že jsem sem lez!"
24.7.2007 17:46
,,No snad nebude pršet?!" řekl Dan nakvašeně, když spatřil jak se nad korunami stromů zatahují oblaka. ,,Sakra, že jsem sem lez!"
Začínal litovat svého rozhodnutí navštívit rozlehlý les vzdálený několik kilometrů od jeho domova. Před pár hodinami odbočil z cesty mezi bujný lesní porost a od té doby hledal jakoukoli pěšinu, které by se mohl chytit. Už se stmívalo, ochladilo se a zezhora začaly dopadat první kapky deště. Temné mraky dávaly najevo, že bude pořádný liják a Danovi se nijak zvlášť nezamlouvala představa, že by se měl přes noc krčit pod stromem, skrz jehož větve na něj přesto budou téct proudy vody. Naděje, že noc stráví v suchu v něm stoupla, když před sebou spatřil vysokou bílou zeď.
,,Konečně nějaký obydlí!" pomyslel si a začal zeď obcházet, aby našel vchod do prostoru který ohraničovala. Za chvíli objevil železné mřížované dveře, které naštěstí nebyly zamčené. Otevřel je a když vstoupil dovnitř, překvapením tiše hvízdl. Před sebou viděl jednoduché a neudržované hrobky na kterých bujel plevel všeho druhu.
,,Koho napadlo udělat hřbitov uprostřed lesa?" ptal se Dan sám sebe.
Zavřel za sebou a prošel po kamenité cestičce až k asi metr a půl vysoké zdi, která oddělovala hřbitov na dvě poloviny. Žádný průchod do druhé části hřbitova však nenašel. Otočil se tedy k márnici stojící nalevo od něj.
,,Tady bych mohl přespat!" řekl si, protože intenzita deště sílila. Vešel dovnitř a rozhlédl se. K jeho úlevě nikde neležela žádná mrtvola, márnice byla prázdná až na starobylý meč ležící v rohu. Dan ho zvedl a zamyšleně jej zkoumal.
,,Jak je asi starý?" přemýšlel. ,,Třeba má nějakou hodnotu a dal by se prodat do muzea."
Dan si řekl, že si s tím bude lámat hlavu až ráno a jak nejpohodlněji to šlo se uvelebyl na zem. Nějakou dobu se převaloval z jedné strany na druhou než konečně usnul. Když se probudil, byla ještě tma. Dan se podíval na hodinky a zjistil, že je teprve půlnoc.
,,Už aby bylo ráno!" zamumlal. ,,Pak z tý márnice konečně vypadnu. Aspoň že přestalo pršet."
Chystal se znovu ulehnout na tvrdou zem, když někdo zaklepal zvenku na dvířka. Danovi se rozbušilo srdce. Že by na toto nehostinné místo zabloudil někdo další? Nebo snad...
Zmocnila se ho nepříjemná předtucha. Pomalu došel ke dveřím a opatrně je otevřel. Před ním stál neobyčejně bledý muž oblečený do starodávné vojenské uniformy s prázdným výrazem v očích. Danovi okamžitě došlo o co se jedná. Oživlá mrtvola!
,,Co chceš?" zeptal se opatrně.
,,Jsem Generál!" odpověděl nemrtvý. ,,A potřebuji tě jako svého zástupce!"
Dan na něj vykulil oči. ,,Cože?" divil se. ,,Jako generál nějakýho vojska? A já ti mám dělat zástupce? To si snad ze mě děláš kozy?!"
Generál na něj mlčky hleděl svýma prázdnýma očima.
,,Poslyš, já jsem se nikdy o tyhle militární blbosti nezajímal!" vysvětloval Dan. ,,Myslim že bych ti nebyl k ničemu užitečnej!"
Generál neřekl ani slovo a stál pořád nehybně ve dveřích. Danova nervózita se vystupňovala. ,,Sakra uhni já jdu pryč!" odstrčil Generála a vyběhl z márnice ven. V tu chvíli ho zezadu někdo chytil za tričko a stáhl na zem.
,,Nikam nejdeš!" uslyšel Generálův hlas. ,,Budeš s námi bojovat!"
Dan se rozhlédl a spatřil, že v půkruhu kolem něj stojí několik desítek oživlých mrtvol ve vojenských uniformách. Šance na útěk byla nulová.
,,No tak dobře!" vzdal se. ,,Co přesně vode mě chcete?"
,,Půjdeš v první linii!" řekl Generál a podal Danovi meč, který ležel v márnici.
,,A proti komu budeme bojovat?"
,,Proti vojsku z druhé části hřbitova." zněla Generálova odpověď. ,,Uplynula již dlouhá doba od války Dolního a Horního Muchova. Tehdy jsme se my - všichni muži z obou vesnic povraždili. Naše manželky a děti nás pohřbily na tomto hřbitově, který rozdělily zdí, aby jsme nebyli na jedné ploše s našimi nepřáteli. Zde jsme museli ležet tak dlouho, dokud mezi nás nevstoupí živý člověk a nezvedne meč ležící v márnici. Ty jsi tak učinil a my mohli povstat z hrobů, aby jsme dokončili válku, při které naše těla padla, ale naše duše ji nikdy nedokončily. A ty teď staneš v první linii Horního Muchova proti Muchovu Dolnímu!"
,,A ti z Dolního Muchova se mě budou snažit zabít s vámi?" zeptal se Dan.
,,Samozřejmě!" přikývl Generál.
,,A když vyhrajeme a já přežiju, pustíte mě?" tázal se ještě na to, co ho tížilo nejvíc.
,,Pokud s tebou budeme spokojeni, tak ano! Pokud nás ovšem zklameš, tak tě zabijeme!"
Dan neradostně přikývl. ,,Jasně chápu. Jo a ještě něco: Kolik je těch druhejch?"
Generál chvíli v duchu počítal a pak pravil: ,,Přibližně třikrát více než nás!"
,,Perfektní!" ucedil Dan. ,,Samou radostí se asi zbláznim!"
V duchu už však spřádal plán. Jakmile propukne bitva, nenápadně se zdejchne a ty směšný mrtvolky nechá, ať se navzájem klidně znovu povraždí.
Přes zeď uprostřed hřbitova začaly přelézat mrtvoly oblečené taky do starodávných uniforem, ale jiné barvy než měli dávní obyvatelé Horního Muchova.
,,Hle, už jsou zde!" zvolal Generál. ,,Všichni do boje, vpředu půjde ten živý!"
Dan se zamračil. Houby zástupce, ti chcíplí šmejdi ho používají jako štít!
Obě vojska tasila meče a Dan tak rovněž učinil. Vzpoměl si, jak ještě ve školních letech chodil na kroužek šermu a doufal, že aspoň něco z toho ještě umí. Mezitím k němu dotápala první mrtvola. Dan rychle napřáhl meč a bodl ji do břicha. Voják Dolního Muchova bezvládně klesl k zemi. Stále však další a další nemrtví přelézali zeď a hnali se do boje, jako by pro nic jiného nebyli mrtví. Dan se štěstím sťal další tři a pak si řekl, že nastal čas utéct. Nenápadně před sebe pustil několik Hornomuchovských vojáků a snažil se dostat k východu. Povedlo se! Dan nevěděl jestli má utíkat, nebo se plížit aby byl co nejméně vidět. Než se však stačil rozhodnout, ucítil na krku ostří číhosi meče.
,,Zbabělče!" promluvil na něj Generál chladně zlověstným hlasem. ,,Zasloužíš si popravit! Žádný voják neutíká z bitvy!"
V Danovi se zvedla vlna odporu. Bylo mu už jedno, jestli ho ten blbej vojevůdce zabije, hlavně mu chtěl říct co si myslí.
,,Já nejsem voják!" zařval. ,,Ty si di klidně bojovat, už si jednou chcípnul kvůli nějaký zbyečný vesnický válce, ale nemáš právo do toho zatahovat mě! Já jsem normální člověk, kterýmu je nepřátelství nějakejch dávno vyvražděnejch vesnic u prdele! Jo a ještě jsem ti chtěl říct, že v tý uniformě vypadáš jako idiot!"
,,Oblékat uniformu je čest!" řekl chladně Generál. ,,A je mi jedno jestli bojovat chceš nebo nechceš! Prostě bojovat budeš!"
Generál popadl Dana za nohu a odvlekl ho zpět do bitevní vřavy. Tomu tak nezbylo nic jiného, než bojovat. Oháněl se mečem proti vojákům Dolního Muchova a přemýšlel, jestli tuhle noc přežije. Kolem něj bezvládně leželi vojáci obou soupeřících stran, spousta dalších však pořád zarputile bojovala. Dan nevěděl, jak dlouho trvalo, než padl poslední voják Dolního Muchova. Ačkoli bylo soupeřů mnohem více, Horní Muchov vyšel z boje vítězně. "Živi" však zůstali jen Dan, Generál a další tři vojáci.
,,Super, je konec!" promluvil Dan. ,,Pomohl jsem vám vyhrát, takže snad můžu jít!"
Generál se k němu pomalu otočil. ,,Říkal jsem, že jen za té podmínky, budeme-li s tebou spokojeni!"
,,No a nejste? Vždyť jsem skolil přes padesát těch druhejch zambíků!"
,,To ano, ale zklamal jsi jako člověk! Chtěl jsi utéct z bitvy! Taková věc se neodpouští!"
Dan sevřel pevněji meč. ,,Takže co?" zeptal se. ,,Chcete mě zabít?"
,,Nic jiného si nezasloužíš!" vyřkl Generál zlostně ortel. ,,Zabijte toho odporného zbabělce!"
Tři vojáci se jako loutky vydali k Danovi. Ten se nutil ke klidu. Když zvládl vojáky Dolního Muchova, tak zvládne i tyhle.
Nemrtví zaútočili všichni naráz. Dan se hbytě skrčil a odkutálel se na stranu. Stačil zpozorovat, že jeden z vojáků nechtěně probodl svého kolegu.
,,Třeba se pozabíjej sami!" zadoufal.
Mezitím se k němu poslední dva vojáci otočili a chystali se ho připravit o život. Dan vykopl nohy do vzduchu a levou se mu podařilo většímu z nemrtvých vykopnout meč a toho druhého dokonce pravou nohou svalil na zem. Rychle vstal a odzbrojeného vojáka propíchl skrz na skrz. Vyškubl z jeho těla meč a dorazil vojáka ležícího na zemi.
,,Ještě jsem tu já!" řekl tiše Generál. ,,A mě neporazíš!"
,,Uvidíme!" sykl Dan a čepelí meče vykryl Generálův výpad. Generál ho zasypával množstvím úderů, které Dan jen stěží vykrýval, nebo byl nucen jim uhýbat. Věděl, že na Generála nestačí a začal ustupovat. Po chvíli mu Generál dokonale vedeným úderem dokonce vyrazil meč z rukou. Dan byl beze zbraně. Nehodlal se však nechat rozsekat na kuy a dal se na útěk mezi hroby. Po několika metrech zakopl o náhrobek, který vypadl ze země. Dan dostal nápad. S námahou těžký náhrobní kámen zvedl ze země a hodil ho po Generálovi. Generál překvapeně vykřikl, ale nestačil uhnout. Náhrobní kámen ho srazil na zem a on pod ním zůstal ležet.
Každého by to odrovnalo, ale Generál byl zřejmě i po smrti z hodně tvrdého těsta a začal ze sebe pomalu kámen odvalovat. Nestačil se však osvobodit dostatečně rychle. Dan k němu přistoupil a bodl ho svým mečem do krku.
Z Generálových úst vytekl pramínek krve, přesto stačil naposledy promluvit:,,I když jsi vyhrál, jsi zbabělec! Chtěl jsi utéct z boje!" Zachroptěl a pak už zůstal jen nehybně ležet. Konečně našel na věky klid.
Dan si oddechl. Ačkoli tomu ztěží dokázal uvěřit, zůstal naživu. Konečně opustil hřbitov, na kterém strávil nejhorší noc svého života. Nad stromy vysvítalo slunce. Začínal nový den. Dan se radostně zasmál. Najde cestu z lesa a už nikdy - nikdy nevleze v noci na žádný hřbitov!